V květnu 1945
Právě před 75 lety skončily dlouhé válečné útrapy našich předků. Jejich zážitky a dojmy z války a osvobozování oživují v příbězích žáků i učitelů, kterým se je podařilo posbírat z rodinných archivů.
1 Příběh mé prababičky
Tento příběh mi vyprávěla moje prababička Marie, která se narodila v roce 1934 (v roce 1945 jí bylo 11 let). Celou válku prožívala s rodinou ve vesnici Hřebečníky (asi 20km od Rakovníka). Její rodiče měli menší hospodářství, chovali krávy, kozy, slepice a prasata. Koně na orání a podzimní práce si půjčovali od místního sedláka, celé jméno si babička nepamatuje, ale jménem mu říkali František.
Z osvobozování:
"Byla jsem venku na zahradě a najednou jsem si začala všímat, že nám nad hlavami létala letadla. Můj tatínek říkal, že jsou to Němci, kteří od nás utíkají zpět do Německa před Rudou armádou. Pár dní nato nás v noci probudilo dunění letadel a další divné zvuky. Koukali jsme z oken a v dálce jsme viděli několik tanků. Protože jsme měli strach z letadel a tanků, schovávali jsme se do sklepů, abychom byli v bezpečí (v té době jsme se také schovávali před letci, kterým se říkalo „hloubkaři“. Ti stříleli z letadel všude možně). Někdy okolo 8. nebo 9. května 1945 jsem jela s tatínkem do Rakovníka pro potravinové lístky, protože v té době byly potraviny pouze na příděl a daly se koupit pouze za tyto lístky. Do Rakovníka jsme jezdili vlakem, ale nejdříve jsme museli dojít do jiné vesnice, kudy vlak jezdil. Po příjezdu do Rakovníka jsme slyšeli jásot lidí, proto jsme šli na náměstí. Lidé se radovali se sovětskou armádou, která osvobodila Rakovník.“
Hana Ferštlová
Husovo náměstí v květnu 1945
2 Střípky vzpomínek mé prababičky (82 let) na osvobozování 1945
"Bratr mé babičky Rudek se šel se svým kamarádem v době osvobozování podívat na ruské vojáky. Po chvíli se vrátili bledí, s protaženými obličeji a bez svých hodinek. Ruský voják na ně prý namířil samopalem a řekl „Давай часа!“.
Rusové také brali jízdní kola („Давай машинку!“), které ve své vlasti moc neměli a tím pádem je neznali, neuměli na nich jezdit, a tak je například házeli do příkopů a říkali „Машинка капут!“. Podle slov mé babičky se čeští občané velmi bavili pozorováním negramotných Rusů, kteří si z bicyklů oddělávali pláště a duše a jezdili jen na ráfkách po cestách z kočičích hlav."
Jakub
3 Příběh vojáka Jaroslava
"Když probíhala vlastenecká válka ve Španělsku, přihlásil se dobrovolně Jaroslav H. Po roce zůstal ve španělské armádě až do likvidace války. Po této přešel do Francie, kde do zatčení pracoval. Celou okupaci prodělal v koncentračních táborech, kde zažil vše možné, jen ne nic dobrého. Jako vězeň prožil několik roků v Osvětimi. Po osvobození Rudou armádou dostal se domů ve zbědovaném stavu. Vážil jen pouhých 40 kg.“
Eva
